Tento týden mi v práci byla oznámena ne příliš příjemná novinka, při níž jsem se dozvěděla, že budu pracovat na jiném pracovišti, a to konkrétně hned od zítra.
Dočasně.
Bohužel netuším, co přesně má nadřízená myslela tím slovíčkem “dočasně” a tak mohu jen doufat, že to nebude déle jak měsíc. Samozřejmě se může stát, že mě nová náhradní práce začne bavit více než má stálá a zpátky už chtít nebudu. Doufám však v to, že se tak nestane a budu se chtít vrátit zpět. Především kvůli mým skvělým kolegům, kteří se mnou na nové pracoviště bohužel nepůjdou.
Zejména pak kvůli mému podstatně staršímu kolegovi, Zdeňkovi.
Dá se říct, že by mohl být mým tátou a já jeho dcerou (ve skutečnosti má dceru v mém věku a jednou mi dal přednášku, jako bych jeho dcera vážně byla).
Dnes ráno jsem dorazila jako vždy do práce před 6. hodinou a Zdeněk si mne ihned odchytil, aniž bych stihla rozdělit ostatním práci a usadit je na správná místa. Netuším, jak si na tom se vstáváním ty, ale pro mě je poslední dobou vstávání v brzkých hodinách čím dál ukrutnější a mám nějakou dobu problém normálně fungovat, než pořádně rozlepím oči a rozkoukám se. Zdeněk mě dnes však dokázal okamžitě probudit, jelikož na mě okamžitě spustil slova “Zůstaň tady. Ani se nehni, hned jsem tady.” Počkala jsem teda na místě a začala se obávat toho, co se takhle brzy po ránu může dít.
Vrátil se však s dvěma dárkovými taštičkami a mě došlo, že se se mnou chystá rozloučit. Nejdříve podal taštičku s vzorem aut a pronesl, “Jelikož se teď nejspíše nějakou dobu neuvidíme, chtěl jsem se s tebou pořádně rozloučit a dát ti nějaký dárek na rozloučenou. Tahle taška je sice spíš pro chlapy, ale říkal jsem si, že se to vlastně skvěle hodí. Muži mají všeobecně velmi dobré logické myšlení a ty ho máš taky, což opravdu cením. Uvnitř máš brambůrky, protože vím, že je máš ráda a zároveň čtyři bonbony. Můžeš je brát jako čtyři světové strany, což znamená, že se díváš do všech směrů a nemáš omezený pohled na svět.”
Zůstala jsem jen stát a nevěděla, co na to říct. Přesně díky tomuhle myšlenkovému pochodu jsem ho ihned začala považovat za sobě velmi blízkého člověka.
Následně podal druhou taštičku, tentokrát modrou s květinovým vzorem a k ní dodal, “Růžová bohužel nebyla, ale musel jsem ji vzít, jelikož si taková naše květinka. Furt jsem tak nějak přemýšlel a říkal si Ona je tak výjimečná, co jí mám pořídit výjimečnýho? A pak jsem narazil na tenhle džus a tuhle příchuť jsem teda ještě nikdy neviděl. Zároveň tam máš Merci, zkrátka děkuji. Budeš mi tady hodně chybět a doufám, že se brzy vrátíš. Vůbec nevím, s kým se tady teď budu tak smát. Jo, a ještě tam máš další důvod, proč by ses neměla vdávat (vytištěný vtip).”
Oba jsme se tomu zasmáli, protože pořád vtipkuji, že se nebudu vdávat. Následně jsem vůbec nevěděla, jak zareagovat. Poděkovala jsem mu s úsměvem a řekla, že mi taky bude chybět. Poté jsem překonala svou nervozitu z cizích doteků a zeptala se, zda ho můžu obejmout. Bylo to zvláštní. Zvláštně hezký.
Hned po ránu mi neuvěřitelně zvedl náladu a zahřál mě u srdce svou laskavostí. Když to teď píšu a vracím se k onu momentu, cítím se skvěle a velmi vděčně. Zároveň tomu však nemohu stále uvěřit, že pro mě něco takového udělal. Že jsem na něj na tolik zapůsobila. Do hlavy se mi hned přikradla myšlenka, že tahle osoba mě vidí.
Že mě opravdu vidí a bere mě takovou, jaká jsem.
Co víc, vlastně to ještě podporuje a fandí mi ve všem, co dělám. To vše i přes to, že jsem na něj kolikrát kvůli práci nebyla vůbec milá, naopak jsem na něj zvýšila nespočetněkrát hlas a vynadala mu, jaké chyby dělá. Několikrát jsem se ho však i zastala v těžkých chvílích, ale především jsme se spolu vždy nasmáli, jako s nikým jiným. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem si s někým takhle neskutečně sedla a po dnešku si myslím, že on to cítí stejně. Máme stejný humor, pohled na svět, názory, myšlení, aj.
Jsem nesmírně vděčná, že mohu mít ve svém životě někoho takového, jako je právě Zdeněk. Pozitivního člověka s klidnou a povzbudivou povahou a upřímně laskavým srdcem.
Važme si více lidí, kterými se obklopujeme.
Važme si jich a dávejme to více najevo.
Nikdy nevíme, kdy je vidíme naposledy, přestože se to zdá, jako již velmi otřepaná fráze.
Smyslem tohoto postu je pouhý fakt, že si kolikrát ani neuvědomujeme, jak svým chováním a celkově svou přítomností ovlivňujeme ostatní lidi. Vše, co děláme a říkáme má určitý dopad na okolní svět.
Ovlivňujme ho tedy tím správným směrem.
Na každé maličkosti záleží.
Vždy jsem věděla, že spolu máme hezký vztah a notujeme si ve spoustu ohledech. Nikdy bych však netušila, že to bude zrovna on, kdo bude z mého dočasného odchodu tak rozhozen a udělá pro mě tak milé gesto. Dnes jsem byla na tolik zaskočena, že jsem o tom musela sepsat tento článek, takže prosím jednej vědomě.
